Tvorba Josefa Kainara zahrnuje nejenom básně, ale i dramatickou tvorbu či písně. Málo se ví, že se věnoval také tvorbě pro děti. Hlavními aspekty v jeho práci jsou cit pro využívání metafor, sarkasmus, ironie, a to vše podáno mnohdy až hovorovým jazykem s nádechem lehkých vulgarit. Těžiště jeho tvorby však i nadále najdeme především v poezii, přičemž mnohé básně stojí na hranici mezi poezií a písňovými texty či dokonce kousek za ní.
Poezie
Příběhy a menší básně jsou básnickým debutem Josefa Kainara. Poprvé byly publikovány v roce 1940 a nalezneme zde básně jako Preludium, Kohout, Suchá Kytice či Dýmka. Z příběhů jmenujme aspoň Staroslověnskou mši, Můry, Neviňátka nebo Povodně.
Patrně nejznámější Kainarovou básnickou sbírkou jsou však Nové mýty z roku 1946. Dílo totiž obsahuje báseň, jejíž incipit zřejmě někdy slyšel každý z nás, a sice Stříhali dohola malého chlapečka:
Stříhali dohola malého chlapečka
kadeře padaly k zemi a zmíraly
kadeře padaly jak růže do hrobu
Železná židle se otáčela.
Podobně proslulá je i sbírka s názvem Života hořce mám rád z roku 1959. Můžeme si ji představit jako jakýsi soubor běžných lidských zpovědí a strastí. Oproti řadě dalších autorových děl je tato sbírka spíše optimisticky laděná.
Dále zmiňme sbírku Český sen, vydanou v roce 1953. Ta je naplněna tématy spojenými s budováním státu a nového společenského zřízení, což přímo koresponduje s tehdejším vstupem Kainara do Komunistické strany. Najdeme tady však i prvky lidové poezie, jako třeba v básni Taková láska:
Starý pán kupuje kytičku.
Dlouho a dlouho ji vybírá,
aby se kytička líbila
stařičké paní.
Pro úplnost si ještě uveďme některé z dalších sbírek, kupříkladu Osudy (1947), Velká Láska (1950), Lazar a Píseň (1960), Moje blues (1966).
Dramata
Počátky dramatické tvorby se datují zřejmě již někdy do dob kolem roku 1927, avšak konkrétně určení je složité. Nicméně ten pravý zlom přišel až s Divadlem satiry, které působilo v Praze. První hrou, na které se tak Kainar autorsky podílel, byl Cirkus Plechový z roku 1945. O rok později přišel s hrou Akce Aibiš, která se stala velice úspěšnou a dočkala se více než osmi desítek opakování. Tím si de facto zajistil pozici dvorního autora divadla. V roce 1949 byla uvedena komedie Ubu se vrací aneb dršťky nebudou, která se však odehrála za zamčenými dveřmi a poté již nikdy šanci nedostala. Kainar se však neúspěchem nenechal vykolejit a dále se na hrách podílel, přestože spíše skládáním písní jako v případě Josefiny a Figarovy svatby, které se hrály v brněnském Mahenově divadle. Postupně se dostal až k pohádkové Zlatovlásce, která posléze vznikla i ve filmovém zpracování. Tato látka ostatně patřila mezi Kainarovy oblíbené, protože se k ní vracel hned několikrát.
Na závěr ještě zmíníme dvě hry – Muž s notýskem, která se však nikdy nehrála, jelikož nebyla patrně dokončena; a Nebožtík Nasredin, jenž měla premiéru v roce 1959 v Divadle ABC. Údajně měl v plánu napsat ještě jednu hru, kterou však již před smrtí rozepsat nestačil.
Tvorba pro děti
Pro děti vytvořil díla jako Říkadla (1948), Nevídáno neslýcháno (1964) a Zlatovlásku, která pracuje se slavným motivem zlatovlasé dívky, o čemž už bylo pojednáno výše.
Písně
Řekli jsme si již, že pro Kainara byla hudba velice důležitá po celý život. Důkazem toho jsou jednak mnohá hudební vystoupení, kterých se zúčastnil, ale hlavně také písně, které po sobě zanechal. Některé své texty i sám zhudebnil (například Starý mrtvý vrabec nebo Černá Kára). V dalších případech můžeme jeho slova slyšet z úst jiných. Těmi jsou třeba Vladimír Mišík, Jiří Suchý, Karel Hála nebo Waldemar Matuška.
V tomto článku jsme si představili životní osudy a tvorbu Josefa Kainara. Začali jsme citátem, takže se jistě sluší podobným způsobem skončit: „(…) A nekoukej mi v psaní přes rameno. Kolikrát ti to budu povídat? Drahoušku, nečum. Jsi moje sladká, jenže čumící…“ (Blues o básničce a vlezlé ženě).